Montérková vesnice
Bylo nebylo v zapadlé vesnici za sedmero řekami a třemi potoky byla jednou jedna dílna. Byla to taková dřevěná kůlna plná různého haraburdí, nářadí a dalšího vybavení dílny. Vlastně by to bylo úplně normální, až na to, že tahle dílna byla prázdná a každý den se před ní objevovaly kovové dílenské stoly.
Nikdo z vesničanů v kůlně světla nezahlédl, dovnitř se báli vkročit a prostě už si všichni zvykli. Jako v té pohádce s ubrouskem, který uměl sám prostírat. Místo ubrousku prostři to zde fungovalo jinak. Tady byla dílna, která plivala dílenský stůl za stolem každý den jak na běžícím pásu. A ta vesnice, vesnice to byla vcelku obyčejná. Obyčejná ale byla jen částečně. Křivolaké i rovné ulice, malý krámek, obecní úřad, úřední deska, lavičky k posezení a malý rybníček plný kvetoucích leknínů. Jak už to tak bývá, na kraji vsi bývalé JZD a hnojiště hned vedle. To by pořád nebylo nic divného.
Až při bližším pohledu na obyvatele a způsob stavění obydlí se víska začala vymykat takzvanému normálu. Při návštěvě krámku s potravinami. Tedy, vlastně se smíšeným zbožím. To bude přesnější. Protože v obchodě toho bylo habaděj. Třeba paní prodavačka. A tady to začíná. Ta paní nosí místo takové té plastové zástěry něco jiného. Prodavačka má modráky, rozumějme montérky, pracovní kalhoty s laclem. A metr v kapse. Nechybí jí ale zástěra. Vypadá jako taková teta Bořka stavitele. Pokladna není z plastu, ale je vyřezaná ze dřeva. A místo obyčejného stolu je pod ní kovový dílenský stůl. Chlaďák na salámy je opřen o dva dílenské ponky. Zdá se, že je to tady taková dílna na potraviny. Aranžmá obchodu je tedy přezvláštní, kovové dílenské stoly kam jen oko dohlédne. A to jsme v obyčejném krámě, jak to asi vypadá v železářství?
Pár metrů a nějaké ty centimetry cesty od obchodu se nachází KD, kulturní dům. Chodník upravený, ale ty lidi. Vidět jich moc není, ale všichni z nich měli jen montérky. V kulturním domě se nachází sportovní koutek, kde člověk snadno najde odpověď na otázku: “A co děti, mají si kde hrát?”. Mají. Místo plastových autíček ale kolem vidíme dílenské stoly a v každém koutku je dílenský ponk. Vše je tu mini, ale neschází tu snad všechno nářadí a vybavení dílen, co si dokážeme představit. Vrtačky, nebozízky, kladiva, šroubováky, hřebíky a jisto jistě dílenský stůl opatřený kvalitním svěrákem. Tohle všechno je důsledek nadměrné produkce, ty dílenské ponky si podmanily obec. Jak jich byl nadbytek, vlastně už je těžko šlo prodat, tak ve vsi proběhla takzvaná “kutilizace”.
Lidé jak už nevěděli, co s těmi všemi stoly dělat, tak je začali přetvářet do nejrůznějších užitných věcí. Z vybavení dílny udělali, rozumějme z těch stolů, začali dělat například židle. Nebo stínítka k lampičkám a lampy samotné. Pergola před domem i kus domu samotného. Kutilství se stalo takovým záchranným mechanizmem, který občany zachránil před potopou stolů. A jak do toho šli společně, tak se i montérky staly obyčejným oblečením pro malé i velké. V místním sportovním koutku i školce si děti často hrály s flexou a řezali stoly. Prostě to kutilství prorostlo do všech sfér života.